Na ragby do Havířova na domácí zápas Ukrajiny

V sobotu 23. března proběhla druhá, tentokrát spíše doplňková část projektu S dětmi za sportem. V Havířově se odehrál ragbyový zápas Česko-Ukrajina, přesněji Ukrajina-Česko. Ano, tak zní název správně. Ukrajina odehrála tento zápas jako domácí tým.

Velkou motivací navštívit zápas představovala hlavně snaha zajít s dětmi z Ukrajiny, které chodí do Tutorie, na sportovní zápas ukrajinského národního týmu v kombinaci s vhodným sobotním termínem a zeměpisnou blízkosti Havířova.

Na zápas jsme vyrazili s převážně většími kluky a jednou dívkou (z Česka i z Ukrajiny) vlakem z nádraží Ostrava-Vítkovice. Při čekání na vlak doplnila výlet nečekaně právě probíhající přednáška o historii vítkovického nádraží. Díky tomu jsme se dozvěděli o vzácném výskytu prosklených nádražích budov a o skutečnosti, že vítkovické nádraží funguje od roku 1965.

Zanedlouho dojel vlak na zastávku Havířov-střed. Odtamtud jsme za 10 minut došli ke stadiónu - tedy spíše hřišti, na kterém se zápas odehrál. Přímo na místě se k nám přidal Matvij (také z Ukrajiny), který k nám na doučování dojíždí právě z Havířova.

Při nákupu vstupenek jsem se přesvědčili, že ragby je opravdu férový sport. Veškeré záležitosti ohledně nákupu vstupenek proběhly přesně tak, jak nás předem informoval jeden z členů havířovského ragbyového klubu.

V Havířově panovalo krásné jarní počasí, které připomínalo spíše květen než konec března. Mohli jsme tak trénink i první poločas sledovat bez bund.

Skromné tribuny kolem havířovského ragbyového hřiště se zcela zaplnily, přičemž na západní straně hřiště převažovali fanoušci českého týmu a na východní straně, kde jsem se dívali i my, fanoušci ukrajinského týmu. Atmosféra určitě byla klidnější než jaká bývá v asi dva kilometry vzdálené hokejové hale, ale fandilo se slušně a sportovně oběma týmům.

Ragbyový zápas jsme všichni viděli přímo na místě poprvé. Matěje k účasti motivoval fakt, že sám hraje podobný sport, americký fotbal. V sestavě dětí jinak převažovali zástupci z Ukrajiny. Max nás na zápase informoval o jednom krásném ukrajinském zvyku. Anička zase sledovala tabuli se skóre a i když zaujala pozici neutrálního diváka (což vyjádřila bundou, kterou nosili čeští sportovci na ZOH v Pchjongčchangu), body naskakující ukrajinskému týmu ji evidentně těšily.

Skutečnost, že Ukrajina odehrála zápas jako domácí tým, jsme poznali při hymnách před zahájením zápasu. Napřed se hrála hymna česká, potom ukrajinská. Nicméně, jak říká jedno české přísloví - zvyk je železná košile - a tak se na skromné výsledkové tabuli po celý první poločas body českého týmu počítaly pod písmeno D a body ukrajinského týmu pod písmeno H. Jako první skóroval v zápase ukrajinský tým, ale český tým rychle odpověděl dvěma pětkami a v dalším průběhu prvního poločasu si postupně vybudoval bezpečný náskok, takže o přestávce svítil na ukazateli skóre stav 33:6.

Pro druhý poločas již upravili pořadatelé výsledkovou tabuli tak, že body ukrajinského týmu počítali pod písmeno D a body českého týmu pod písmeno H. Na začátku druhého poločasu se zvyšovalo číslo opět pod písmenem D. Ukrajinští ragbisté zahájili druhý poločas velkým náporem a podařilo se jim snížit na 18:33. Daleko větší nepříjemností pro český tým, ale i pro všechny hráče, rozhodčí i diváky zápasu bylo nepříjemné zranění jednoho z českých hráčů. Menší „nepříjemnosti“ stromům za severní brankou i autům stojícím blízko hřiště způsobily vysoké kopy ragbistů. Přibližně v polovině druhého poločasu došlo na další „nepříjemnost“- prudkou změnu počasí. Konkrétně silný vítr, který trhal reklamní plakáty na obvodu hřiště a krátký silný déšť. Zkrátka počasí připomínající český květen v celkovém výsledku připomínalo květen ukrajinský (na Ukrajině je květen čtvrtým měsícem v roce). Po uklidnění větru se zápas dohrál v přeci jen mírnějším dešti. Závěr zápasu patřil opět českému týmu. Zápas Ukrajina-Česko nakonec skončil výsledkem 18:48.

Ihned po dohrání zápasu jsme vyrazili na vlak. Děti z Ukrajiny přijaly prohru ukrajinského týmu sportovně, zklamání z prohry necítily. Na druhou stranu i radost z vítězství českého týmu proběhla v rovině vnitřní skromnosti. Na nádraží jsme dorazili na vteřinu přesně, zrovna když jsme přecházeli přes most nad vlakovou zastávku, vlak přijel. V nejkratším možném čase jsme se tedy vrátili do Ostravy.

Daniel Bednář (projekt Z3/S dětmi za sportem)